11. díl

23. března 2010 v 19:30 | Butter |  Story: Pro mě až moc krásný!!!
Blog.cz... zase sem tu nebyla 3 měsíce... ten čas fakt letí.. takže sem sepsala další díl toho drobet zcestnýho příběhu u kterýho si právě uvědomuju, že má úplně debilní název.... no, to nevim teda, jak ho nazvu... jestli mě něco napadne.. :)



Druhý den byla sobota. Konečně dva dny volna, kdy jsem normálně seděla doma, nebo podnikala ve městě něco s Kubou. Ale tentokrát jsem chystala schůzku s Honzou, která se měla konat hned dneska po obědě. Vypadnout z domu byla snad ta nejjednodušší věc na světě. Mamka měla odpolední a měla se vrátit až pozdě večer.
Honza mi na mojí SMSku odpověděl téměř okamžitě a psal, že bude rád, když se sejdeme, že stejně nic na víkend neplánoval a jen by se doma nudil. Pak jsme si poslali ještě pár zpráv a když mi přišel účet, že mi odečítají dvacet dva korun, tak sem navrhla, jestli bysme si nemohli psát přes ICQ. Ten večer v pátek jsme si psali dlouho do noci a pak ještě v sobotu ráno a ještě pořád se bylo o čem bavit hodně živě.
V sobotu ráno jsem byla skoro ještě víc nervní, než tenkrát, kdy jsem se měla sejít s Kubou. Dávala jsem si pozor na všechny věci a nehody, které se mi staly předtím, takže tak katastrofální, jak jsem předpokládala, to nebylo, ale stejně jsem cítila určitou nejistotu. Ruce se mi klepaly už teď. Taky sem myslela na Kubu. Ještě včera sem mu napsala, že radši pudu sama a že kdyby šel semnou, tak by to nemuselo být zrovna nejlepší. A nebyl zrovna rád, taky si myslím, že byl trochu naštvanej, že sem ho nechtěla s sebou.
To dopoledne uběhlo hrozně rychle a já už musela jít. Sejít jsme se měli na zastávce kousek od našeho baráku, takže sem nijak zvlášť nechvátala. Byla jsem kompletně připravená, měla jsem oblečený kabát, šálu, rukavičky, vzala sem si i mojí černou čapku na hlavu, protože byla fakt velká zima. A to už se blížilo jaro. Naposled jsem se koukla na Fámulu, který seděl u klícky a váhal, jestli má vlézt dovnitř, nebo zůstat venku, pak jsem se prohlídla v zrcadle, jestli mi na zádech nevisí třeba kousek slámy, nebo něčeho podobného, a vyšla jsem ze dveří.
Za brankou sem sebou málem sekla o zem, protože tam bylo náledí, ale naštěstí sem se chytla zídky z plotu. Přitom jsem omylem zazvonila na náš zvonek. Stoupla jsem si rovně a dělala, jakoby se nic nestalo a opatrně se vydala směrem k zastávce. Když už sem byla za značnou částí toho obřího náledí, který jsme si vlastně s mámou měly uklidit samy vzhledem k tomu, že bylo před naším domem, uslyšela jsem, jak zamnou, nejspíš na tom samým místě co já, taky někdo spadnul na zem. K jeho neštěstí se ale nestihnul chytit. Nenápadně jsem se otočila a zvědavě si prohlížela osobu, co se pomalu a nemotorně zvedala ze země. Byl to nějakej vysokej kluk. Když se zvednul, prohlídnul se, smetl ze sebe sníh a rozhlídnul se kolem sebe, jestli ho někdo neviděl. Okamžitě si všimnul, jak na něj civím se značným pobavením ve tváři. Vydal se ke mně a já si uvědomila, že je to Honza.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Stefi Stefi | 18. června 2010 v 19:11 | Reagovat

wau krásný =) budeš ještě psát pokráčko?

2 Butter Butter | 22. června 2010 v 13:50 | Reagovat

Mám tu asi ještě pokračování, se kouknu xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama